FIAT KLUB OSTRAVA o.s.

7. – 10. květen 2009 – zámek Bartošovice

Protože Bartošovice pro nás nejsou zrovna za rohem, vyjížděli jsme ve čtvrtek již krátce po poledni. Vzal jsem Fiata 850, je to na cestu po dálnici přeci jen o něco výkonnější stroj nežli šestikilo. Stejně soudil i Ivoš s Kačkou, a tak dvojice osmsetpadesátek uháněla vstříc dobrodružství. Svého spolujezdce Vlasovce přiberu až v Hustopečích, takže prozatím ve voze klimbám sám.....
Odjezd v poledne nás má uchránit dopravního kolapsu před prodlouženým víkendem, což se také více méně daří. Hustota provozu je sice místy trochu nepříjemná, zejména množství kamionů je znepokojující, ale svižným tempem 100 km/h se nám daří vzdálenost ukrajovat a kamionům ujíždět.
Velké Meziříčí, již tradiční občerstvovací místo na trase Praha-Brno. A dost dobrý oběd. Domlouváme se také, že je zbytečné tahat Divoše do Hustopečí, takže na mě a Vlasovce počká u Ondreje ve Zbýšově, což je jen pár kilometrů za Brnem.
Časový plán však nabíral trhlin, kolonám na brněnské dálnici se prostě nevyhnete. Takže čekáme a čekáme, samozřejmě o zábavu se nám postaralo několik oťukaných vozů. Vlasovce tedy nabírám až v půl šesté odpoledne a za slabou půl hodinku jsme u Ondreje. Ondrej tak nějak na sraz nejede, potřebuje času využít k jiným činnostem. Takže pěkně pokecáme, zahradu projdeme, plány prodiskutujeme, stodolu a stroje prohlédneme......
Nezdá se to, ale dojet až do Bartošovic opravdu nějaký čas zabere, celkem mi to z garáže a s hustopečskou zajížďkou vyšlo na 471 kilometrů. Mezitím nás kluci Holečkovi spolu s Mírou Juchou netrpělivě očekávají. A zhruba každou půlhodinu se telefonicky dotazují, kde aktuálně jsme. Klidně je necháváme čekat, náš příjezd na místo bude v tradiční, ve 22 hodin.
Nějaká večeře by nezaškodila, míříme tedy do nové otevřené pizzerie. Obsluha příjemná, pizza výborná. Klábosíme zrovna o proběhlé cestě, když volá Géza (jediný účastník z Maďarska) a že prý pětikilo nejde a nutný je odtah. Asi je někde u Vsetína což po konzultaci s mapou vypadá na vzdálenost zhruba 60 kilometrů. Míra se tedy zvedá, prý pro něj s vlekem dojedou......
My zatím spokojeně večeříme a tak po očku sledujeme hokejový duel ČR – Švédsko. V restauraci končíme v jedenáct, je čas na ubytování. A dnes je to stručné - vybalit a spát. Zítra ráno nás čeká brzké vstávání. Míra totiž vtipně oznámil odjezd v 7:00. A když už jsem u pátečního programu, asi by stálo za to zmínit kam vlastně jedeme.... Na exkurzi do fabriky Fiat v polské Bialsko-Biale. Zajímá nás výroba naftových motorů 1.3. 
Pátek 6:30, vstávat se nám sice nechce, ale co naplat. V sedm jsme již u aut a čekáme na pokyn k odjezdu. Nic. Míra nijak nespěchá, takže odjezd se asi lehce opozdí. Tlacháme a obhlížíme již notoricky známé vozy. Vyjeli jsme o víc jak půlhodinu později. Až později se dozvídáme důvod, s Gézou se vrátili ve tři ráno, nebyl totiž u Vsetína, ale v Nemšovej, což je jakási zakopaná kdesi na Slovensku. A nebylo to 60 kilometrů ZA Vsetínem, ale 60 kilometrů PŔED Vsetínem. A po strašných cestách.....
Nicméně míříme na Polsko a postupně se k nám přidávají další vozy, kolona ve finále vzroste na konečných 20 vozů. A stejně jako loni, jedná se i letos o mezinárodní účast. Bratři Slováci to mají kousek - dva vozy. Polsko je zastoupeno jedním vozem Fiat X 1/9. Z Maďarska dorazil již zmiňovaný Géza. A nechybějí ani staří známí Italové z loňska – 2x Fiat 500. Posledně jmenovaným se problémy s vozem rovněž nevyhnuli, ztracený držák výfuku musel nahradit drát.....
Bialsko-Biala, parkoviště před fabrikou. Instrukce, instrukce a zase instrukce, polský průvodce je nemilosrdný. Hned v úvodu nás seznámí s historií fabriky a jejích výrobků, pokračuje současností. Je vidět, že Italové spolu s Gézou si to užívají. Průvodci sotva rozumíme my natož oni, takže spokojeně pochrupávají.... 
Fabrika... je fabrika. Stroje a pár zaměstnanců, nijaké zvláštní dojmy. Zrod motoru sice byl zajímavý, nicméně loňská exkurze při výrobě celého vozu byla nesporně zajímavější. Ke konci následovala další přednáška na téma fabrika a motory. 
Z Polska jsme vyrazili zpět na českou stranu, na oběd do Beskyd. Na horskou chatu Na Prašivé. A cesta tedy stála za to, po uzounké silničce, kde sotva projela pětistovka, šplhal had několika Fiatů, přičemž jsme míjeli desítky cyklistů a chodců. Nadšených cyklistů a chodců jež zpočátku mávali, pak však náležitě nalokáni prachu zvířených desítkou vozů jen lapali po dechu.....
Příliš nás nepotěšila informace, že jsme tu moc brzy a oběd tedy bude až za hodinu. Chata ze začátku století byla pěkná, nedaleko stojící šindelový kostel však byl daleko hezčí. Volného času využíváme k jeho obhlídce a k relaxaci. Ležíme na dece, vstřebáváme dojmy, vůbec je nádherně a výhled do údolí také stojí za to.
Následuje lehce opožděný oběd ve tři odpoledne, porce zeleniny a brutální bramborák za brutální cenu. A jedeme zpět do Bartošovic. Čtyři Fiati 850 nás svádí k nepředloženostem. A tak zažíváme adrenalinovou stíhací jízdu rychlostí více než 120 kilometrovou, přičemž tak trochu zamotáme hlavu jednomu postaršímu řidiči Hondy Civic......
Zákusek si dopřáváme v zámecké cukrárně. Pak odjíždíme do našeho oblíbeného Hey parku v Tošovicích. Trochu si zařádit. Kluci Holečkovi s Divošem se vrhají na osvědčenou bobovou dráhu. Já, Vlasovec a Michal s Petrou prubujeme Lanové centrum. Vybaveni přilbami a horolezeckým postrojem šplháme v pětimetrové výšce po stromech, přelézáme po lanech a prkýnkách, zkrátka všemožně se snažíme přizabít. Zajímavé...... to bylo. A náročné, s odřenou nohou nebo rukou odejde většina. Také co byste chtěli, za ty peníze....
A hurá zpět na zámek. Tam také přijíždí poslední klubové vozidlo – Fiat 600 D s Lídou a Adélou. Než se vypovídáme a sdělíme si dnešní dojmy, je hluboko přes půlnoc....
Sobota je dnem orientační soutěže a hlavní program se odehrává v nedalekém Bílovci na náměstí. Ačkoli je start soutěže v deset hodin, vstáváme před osmou, než se vypravíme a dorazíme na místo je půl desátá pryč. Alespoň, že je co prohlížet. Mimo obligátních pětistovek, šestistovek a 850 je k vidění i X 1/9, 126p, 127, Panda 4x4, 128 SC. Nesmím zapomenout ani na zajímavé, byť moderně vypadající Innocenti nebo Fiat 850 TC, což spolu s italskými laděnými pětistovkami tvořilo zajímavý celek. Celkem jsme napočítali téměř 40 vozů, což je oproti loňsku malý pokles. 
Desátá hodina odbila, rozprava a start. Jako každoročně se první úkol odehrával na náměstí a probíhala zde jízda zručnosti. Slalom, zajetí do garáže popředu, zacouvání do garáže. A jako každoročně bylo podmínkou úspěchu dotknout se značně labilní tyčky a neshodit ji. Pak trasa soutěže pokračovala podle šipkového itineráře, což byla ta jednodušší část. Zpestřením bylo několik samokontrol a fotek různých objektů nebo jejich částí. Což se zdálo jednoduché jako zadání samo, problém byl v tom, že cokoliv se mohlo nacházet kdekoliv po trase. Zejména obcemi jsme tedy projížděli asi tak třicetikilometrovou rychlostí aby nám něco neuteklo. A stejně uteklo. Například jsme nenašli takovou drobnost jako kostel.... Nebo se nám nepodařilo nalézt odpověď na úplně jednoduchou otázku: „Čeho je zodpovědnou vedoucí Soňa .....?“
Ono, také hledejte odpovědi na trase dlouhé 80 kilometrů. Ale vesměs se to zdařilo. A samozřejmě nás čekalo i několik soutěžních úkolů – šroubování šroubků na čas, šroubování šroubů do náboje kola nebo hod klínovými řemeny na cíl. A také obligátní testík jenž byl stejný jako loni, snad jen s malými obměnami.
V cíli, na zámku v Bartošovicích nás čekal test začínajícího tenisty – v limitu jedné minuty si ve vymezeném prostoru pinkat míčkem. A divácky nejatraktivnější úkol – oblékání montérek na čas. Aby nic nebrzdilo průběh oblékání, šli někteří tak daleko, že zůstali jen ve slipech či trenýrkách a doslova pak skočili do kombinézy. Nutno dodat, že cenu za nejrychlejší oblečení montérek získal Michal, který však byl zcela oblečený.... Na druhou stranu, montérky měl, na rozdíl od nás, „předpřipraveny“, totiž rozložené na zemi a rozepnuté.
Zároveň s plněním posledního úkolu jsme si kupovali lístky do tomboly, pořadatel sliboval zajímavé ceny a 600 prodaných lístků tomu jen nasvědčovalo. Nastal hon na barvy lístků - červené, modré a .... „Kde jsi sakra sehnal žluté...?“
Večeříme, pro všechny je přichystán guláš, pak už jen sedíme, užíváme si atmosféru setkání a samozřejmě debatujeme. Najdeme si čas i na posezení ve zdejší zámecké cukrárně.
18:00 vyhlášení výsledků. Co vám mám vyprávět! Absolutní úspěch! 4 posádky FCC získávají 4 hlavní ceny. Lída s Adélou za nejlepší ženskou posádku. Divoš s Kačkou 3. místo v orientační soutěži. Duo Holečci – 2. místo. A já spolu s Vlasovcem uzmeme 1. místo a putovní zlatý volant. PARÁDA. Akorát na příští rok bychom to prý již konečně mohli nechat místním.....
Následuje tombola, Divoš s Kačkou předpokládá, že z těch 50 lístků co mají, nějaký jistě vyhraje a nemýlí se, ovšem hodnotné jsou akorát ty dva deštníky.... Oproti tomu já se svými 11 lístky naprostý žabař, vyhrávám na jediný žlutý a vyhrávám cenu pro abstinenta jak dělanou – litrovku rumu. Jednu z hlavních cen – autorádio – si odnáší Vlasovec.
Po tombole přichází na program pyžamová megaparty, no mega, zúčastnilo se zhruba na 20 modelů pyžam. A zde za svůj vyzývavý model cenu získává Pedro.....
Trsáme, zároveň je k dispozici laserová střelnice, kde se každý může dle libosti předvést. Zábava je rázně ukončena až o půlnoci. Pepa tak trochu vlastním způsobem dává najevo, že třeba jít spát. Příště už jen Kofolu
Nedělní dopoledne je ve znamení balení a příprav k odjezdu, nijak nespěcháme a dobrou hodinu se věnujeme focení různě naaranžovaných klubových skupinovek. Já si poté ještě stihnu vyměnit karburátor, seřídit ventily a vyměnit naprasklý klínový řemen. To už je čas oběda a opět volíme osvědčenou pizzerii. Vaří rodilý Ital a na kvalitě jídla je to znát, opravdu vynikající. Je krásný slunečný den a netřeba nijak spěchat. V pohodě vstřebáváme dojmy z uplynulých dní a dokonce se pouštíme do debaty s kuchařem, prý nám napřesrok připraví nějakou specialitu. Už ani dočkat nemůžu....
Dvě odpoledne a my odjíždíme, cesta bude ještě dlouhá. Na rychlostní silnici okolo Olomouce jsme tak nějak ukolébáni ke spánku, takže přerušíme jízdu a s Vlasovcem se věnujeme památkám města Olomouc. Radnice s orlojem, kostel sv. Michala s poustevnou, rozhled z věží.... A čemu v horkém dni neodoláme? Zmrzlině. Divoš s Kačkou vše raději zaspí ve voze.
V šest odpoledne jsme opět u Ondereje ve Zbýšově a sdělujeme mu čerstvé dojmy, protože se nám zpátky do hustého provozu moc nechce, tak ani nijak nespěcháme, doufáme, že večer už bude dálnice klidnější. Já pak vezu ještě Vlasovce domů a s Divošem a Kačkou se znovu setkáváme až na 146 kilometru, kde nezdravě pojíme ve fastfoodu.
Další cesta je úmorná a garáž naše vozy přivítá až v půl druhé ráno. Jsem totálně grogy a do postele padnu ve tři......ale víkend neměl chybu.